Marie Slavotínková – ROOM FLOWERS – úvodní slovo k výstavě obrazů,
K. Hora, Spolkový dům 10. 4. 2015
Když se rozhlédneme po exponátech, milí blízcí, přátelé i známí malířky Marie, vidíme květiny. Není to žádná abstrakce. Téma je srozumitelné: jsou to květiny, přesněji, jsou pokojové, domácí, snad spíš rostliny. Název výstavy to potvrzuje: Roomflowers. Převedeno do jazyka numberOne. Napadne mě kvesčn. Why?
Marie se jeví tajemnou. Nedůvěřuje banální realitě, nechce s ní být spojována, chce se od ní oddělit, pokouší se o to jazykem. To není náhoda, má to docela logický vývoj. Každý hloubavější pozorovatel, který si dopřeje déle se před obrazy zdržet, a věřte mi, u současného umění je to samozřejmé a bezpodmínečně nutné, tedy takový divák to uvidí i sám. Pokud by vám malířka prozradila to, co mně, uvidíte to ještě dřív.
Když se rozhlédnu po prezentovaných malbách, napadá mě, co mě napadalo celý týden před výstavou. Střídaly se myšlenky rádobyvtipné s rádobyvážnými, vynořovaly se a mizely, většinou zmizely. Byly často i protichůdné.Do textu zbylo jen několik zhuštěných, ale dost možná nesourodých sentencí.
I Mariino výtvarné myšlení je takové. Nejen její, každý umělec to důvěrně zná. Jednu chvíli neví kudy kam, člověk tápe, hledá smysl, zda ano, zda ne. Pak uvidí to, co je tady dávno a samozřejmě. Uvidí kytku a řekne si: proč ne? A náhle vše navazuje, už ví a jde, go, go. Všechno tady bylo, ale uvidět to znovu! A nově!
Pokojové rostliny. Je to věčné a dost profláknuté téma, květina. Takové ženské. Avšak chybovali bychom, jen takhle to zde nazírat. Všimněte si stylu, techniky. Žádné ženské mazlení, pár razantních tahů širokáčem. Obraz tu dávno není jen odrazem viděného, zpodobením reality. Malířka Marie sice hledí na kytku, s láskou vnímá síťovinu vegetace, jenže přitom rozjímá a pak gestikuluje nad malířskou plochou. Ta barva na pozadí není barvou zdi. Je to barva chvějící se energie, meditativní pulsace. Obraz není informací, ale stává se médiem. Prostředníkem mezi autorkou a jejími diváky. Kdo chce a umí, může zde zahlédnout sám sebe, smát se nebo plakat, pohroužit se, smí zapomenout, očistit se, také uvidět a pochopit, že jedna kompozice navazuje na druhou, přitom je samostatnou částí celku všehomíra, vesmíru, kosmu. Část je v celku, celek je obsažen už v části. Vše roste, prorůstá, zvedá se a zase vadne, mizí, stává se humusem, vstávej semínko, koloběh, kosmické perpetuum mobile. Je to jak potok myšlenek a řeka řečí. A to nám dělá dobře, myslet a mluvit spolu, často jen tak, bezcílně.Kdyby obraz, barvy, kdyby mohly znít, zněly by hudbou, to je spořádaným zvukem, zněly by snad zpěvem, jako duchovní, duše se dotýkající songy? Pokouší se hudbyctitelka Marie o takovou paralelu?
Když malířka Marie míchá barvy na paletě, míchá nám návnadu a pak jí mění plátno na lepový pás. Určitě touží přilepit nás, vnímající diváky, abychom se nemohli odtrhnout. Věřte, to je možná jediný a poslední ukazatel kvality uměleckého díla ve světě nejistých jistot: že se nedokážete odtrhnout. Ovšem má to své podmínky: lepidlo musí být silné a voňavé, no a nesmíte letět tak rychle a být moc daleko.
Pokud se vám, vážení přítomní, zdají tyhle nahodilé proudy mého vědomí, tyhle mé řeči, či dokonce kecy už zbytečně dlouhé, přejdu nakonec ještě ke konkrétnímu vystavenému dílu. Je, rozumějte, pro mě nelehké hovořit před tak kultivovaným publikem. Ale Marie si to přála, aniž stanovila jaké podmínky.
Tak tedy: vidíme klasické obrazy. Jedna jejich část je barevnější, je to taková úsporná, v rukopisu rozmáchlá malba, jak jsem o ní promluvil prve. Ta druhá skupina děl – snadno ji rozpoznáte – minimalizuje i barvu a umělkyně používá určitý postup, který vám možná později prozradí, zeptáte-li se jí. Výsledkem je takový zvláštní grafický, op-artový vzhled stylizovaných tvarů, jež se vznášejí obrazovým prostorem asi tak, jak se ještě před pár dny snášely bílé sněhové vločky či lehké krupky málem za slunečního svitu před okny našich domovů.
Obě skupiny obrazů mají ale stejnou působivost: malířka nám obrazem vytváří důvod, abychom v sobě zapátrali a byli překvapeni, jaká bohatství znalostí, myšlenek, pocitů a vztahů tam objevíme. A ona nám k tomu přidá i klíč, jak na to. Neboť umění učí vidět.
Ty pokojové květiny, roomflowers, nutně budou evokovat domácí prostředí, pro trojnásobnou maminku Marii důvěrně známé, ale i pro nás všecky, nejvíc jistě pro ženy. Jaká rafinovanost! Per flowers ad astra! Láká nás na kytky… a pak…ke hvězdám. Tak to je ten klíč.
Marie je na první dojem jemná a nehlučná, velmi ženská; pod povrchem má rozhodnost až umanutou, prostě ví, co chce. Odpusťte lidovému psychologovi.
Váhám, zda si obě svá příjmení, nakonec i jméno křestní, vybrala sama, nebo si vybrala ona ji. Přeju Marii Slavotínkové, rozené Havránkové, aby její schopnost připoutat obrazem diváka časem ještě mohutněla.
Josef Novák